Letošní cestovatelská sezona skončila. Třídím staré fotoarchivy a znovuobjevil jsem rozpracovaný materiál z roku 2000. To si říká o dokončení starých restíků. Byl to tehdy před sedmnácti lety pro mě neobyčejně silný zážitek. Dal jsem se do práce, posháněl další údaje a pak už to bylo několik kafí a chvilek u klávesnice.
Je to již dávno, neskutečně dávno. Před sedmnácti lety V době kdy digitální fotoaparáty a mobily byly dostupné jen někomu. Jsme se já s Romanem, Víťou a Jirkou rozhodli jet do černé Afriky. Do míst kam cestovky nejezdí a Usambarské hory patří dobrodružným povahám. Našim cílem je nádherné, divoké pohoří Usambara v Tanzánii. Moc jsme neplánovali, jen letenka a všechno ostatní se uvidí a poddá až cestou. Mizivý pud sebezáchovy a zdravý rozum jsme přebili elánem a touhou po poznávání neznámého. Poslední úsek naší dlouhé cesty pojedeme bílým, hezky vypadajícím daladalem. To jsou malé minidodávky, které fungují jako městská někdy i mimoměstská hromadná doprava. Daladaly jezdí, jak se řidiči zrovna chce. Někdy marně čekáte na vytoužený směr a nic nejede. Jindy zase přijedou dvě po sobě. Zájemců o jízdu naším směrem bylo víc, vlastně hodně. S námi čtyřmi celkem sedmnáct pasažérů. Proto jsme si místo museli urvat skokem do okýnka. Daladaly pokždé naberou tolik cestujících kolik se jich tam vejde. A vždycky se jich vejde víc, než by jste si i v nejbujnější fantazii představovali. Vyšlo to, vešli jsme se, odjíždíme do srdce Usambarských hor, směr městečko Lushoto.
Po několika hodinách pomalé jízdy většinou do kopce bílá daladla několikrát škytla a zastavila. Opustili jsme palubu, aby jsme si vyslechli verdikt, který řidič pronesl s výrazem hráče pokeru. "Došla nafta, dál se nejede". Ani nás to nijak nerozhodilo, bude legrace, kanystr to spraví. Legrace byla, ale kanystr nebyl a večer na krku. v Africe se stmívá zatraceně rychle. Ale zase tady nic není tak velký problém. Řešní se našlo, daladala se otočí, roztlačí a pustí směrem zpět s kopce dolů, někam dojede a zítra se to může zkusit znova. Při představě cesty tmou zpátky s mrtvým posilovačem brzd i řízení jsme rezignovali. Zůstáváme, něco si snad stopneme nebo někde přespíme, tady se umrznout nedá i když Usambara dokáže být neafricky studená. Říká se, že odvážným štěstí přeje a asi to skutečně platí. S posledními paprsky slunce k nám pomalu přisupěl vojenský náklaďák. S nadějí jme mávli, zkusíme jestli skutečně platí, že v Africe bílému zastaví každý, už jen ze zvědavosti. Zastavil. "Kluci naskočte si dozadu", slova nějaké vojenské šarže nám zazněla jako rajská hudba. Třeba se skutečně na noc dostanem někam do postele. Pod plachtou bylo plno asi tak půl vesnice, malé stádo ovcí a něco drůbeže. Extra spolujízda. Na jedné ovečce jsem asi seděl, hlavu beránka jsem měl v klíně a na kožíšek mu zvracela nějaká hodná, ebenová paní. Já nevím proč Afričané a Asiati pokaždé pří jízdě dopravními prostředky blijou. No, ale nic, dojeli jsme ve zdraví. Vyskočil jsem ze sajtny, Otřepal ze sebe peří a vlnu s blitky. Byli jsme v Lushotu.
Po několika dnech jsem při cestě městem narazil na něco co mi připomínalo nemocnici. Skutečně to byla ona. Pokaždé, když při toulkách po světě vidím nemocnici, která vypadá tak, že bych ji jako raněný, nebo nemocný Evropan navštívil jen s hrůzou a strachem co mě zde čeká, se mě zmocňuje touha, podívat se jak to tam vypadá, co tam všechno mají, kdyby bože nedej, bylo třeba potřeba. Taková malá profesní deformačka.
Chvilku jsem nervozně přešlapoval, na mysl mi přišlo kouzelné zaříkadlo "hovno, tak zle nebude abych to nezkusil" a šel jsem do toho. V hlavě jsem si rychle složil příběh, který mi měl otevřít kýžená vrátka k poznání nepoznaného. Budu novinář z Československa. Tenhle název měl v té době v Africe ještě zvuk a jakousi vážnost. Připravuji reportáž pro studenty medicíny o úrovni a rozvoji zdravotní péče v odlehlých oblastech Tanzanie. "Uf" bylo to perfektní. Prošel jsem vstupní bránou a cítil jsem několik očí, které se mi zabodávaly do zátylku. "Co tady to bělmo dělá, vždyť vypadá docela zdravě"? Mě to, ale nerozhodilo. Pudově jsem zamířil k příjmovému oddělení do čekárny. Teplo, dusno, pach nemoci, chlóru a plno lidí na dřevěnných lavicích. Než jsem si stačil, připravit aparát k prvním snímkům, celá čekárna se dala za mohutného křiku do pohybu. Všichni kamsi zmizeli. Zůstala zde jen nějaká maminka s malým chlapečkem v náručí asi se bála, aby ji neušlapali nebo rezignovala. S úsměvem jsem se s ní snažil navázat konverzaci, samozřejmě to bylo zbytečné. Úsměv, ale opětovala a to bylo dobré znamení. Nechtěl jsem nikde klepat na dveře, bál jsem se stejného efektu úprku a tak jsem zatroubil k ústupu.
A opět zasahla náhoda u vstupní brány nemocnice jsem potkal černocha, který se mi zdál o trošku bělější. Mimoděk jsem pozdravil ani nevím proč, asi jsem dřív byl slušnější než teď. A on co, že potřebuji. "Paráda, potřebuji doktora nebo přímo ředitele, ale nejsem nemocný, jen si chci s ním popovídat". Ani se nepodivil a mávnul rukou dopředu, támhle ten barák tam bydlí. Byla to spíše africká lepenice, chýše než služební byt ředitele, ale což. Plný naděje a optimizmu jsem se rozhodnul dotáhnout akci do zdárného konce. Rázně zaklepu, poodstoupím od dveří a čekám, vždycky je dobré si nechat trochu místa na útěk. Stejně rázně jako jsem zaklepal mi otevřela jakási žena asi sto kilo váhy, kulaté tváře, černá jako uhel, ale hlavně přívětivého úsměvu a veselých oček. Začínám vyhrávat. Ale ouha zadrhlo se to na svahilštině. Snaha byla, výsledek nulový. Nakonec to, ale zase dopadlo pro mě dobře, snad tam nahoře nade mnou někdo držel ochrannou ruku. Celou cestu se nás totiž držel jako klíště jeden mladíček, který se nedal odehnat, objevil se když jsme potřebovali, pomohl, poradil, vzal si pár drobáků, pak zmizel, aby se ráno zase objevil. Zjevil se i teď. Pochopil kde je problém a hned mezi mnou a asi paní, ředitele nebo šéflékaře vyjasnil konverzaci. Pan doktor včera slavil, a to tak, že řádně a dnes tedy celý den musí spát a v žádném případě se nesmí budit. A tenhle fakt bude hájit vlastním tělem. Vzorná to žena. Mám se stavit zítra ráno, zde a budu ohlášen. Bral jsem to jako milosrdnou lež nebo kopačky, tak to přeci v životě chodí. Večer jsem usnul, zítra půjdu s kamarády na nějakou tůrku. Ráno, ale s prvním africkým kohoutem měním plán. Jdu za doktorem.
Před hotýlkem kde spíme už čeká "náš kluk", jak věděl kdy a kam půjdu, nebo tam čekal celou noc? To jsou ty africké záhady. Beru ho sebou a jsem tomu rád, určitě ho budu potřebovat na překlad či cokoliv. Jako starý mazák procházím nemocniční bránou a jdu přímo k ředitelské bytovce. Zaklepu, okamžitě se rozletí dveře, jako by na mě čekal a na zápraží stojí menší podsaditý, černý sympaťák středního věku. "Jsem doktor Martin". Když si zpětně rovnám a vybavuji vzpomínky tak si říkám čeho je náhoda v lidském životě schopena. Vždyť právě v době kdy jsem si začal připravovat podklady pro tenhle článeček na České televizi běžel ukrutně sračkózní seriál s Donutilem, který se jmenoval Doktor Martin. To jsem jen trošku odbočil. Vraťme se do Afriky. Představím se africkému Martinovi, který jak se později ukáže je oproti tomu filmovému skutečný formát. Lékař si vyslechne můj připravený příběh, který mi má otevřít dveře k novému poznání. Požádám o svolení prohlédnout si nemocnici. "Pane kolego, to není problém, půjdeme do mé pracovny". Povýšil jsem z novináře na kolegu. Nechtěnou, milosrdnou lež o mé pravé profesi snad otupí a zastře jazyková bariera a fakt, že o nemocnicích něco málo vím a pohybuji se v nich řadu let. Doktor Martin mě familierně bere kolem ramen, "všechno co potřebujete vědět pane kolego Vám povím a pak projdeme vizitu, foťte si co potřebujete ať máte dost materiálu". Vysychá mi v hrdle, ale cesty zpět již není. Mávám na "našeho kluka" ať jde se mnou, snad mě zachrání kdyby se to nějak zvrtlo.
Pracovna, doktora Martina je malá plně odpovídající africkému stylu, spíše chaos a asi slouží i jako ambulance, něco pořadačů, desky, zástěna. Sedíme proti sobě, fotím a jsem tak rozhozený z nastalé situace, že zapomenu na protisvětlo od závěsů a snímek "přepálím". Požádat o druhý portrétový záběr mi připadá nepatřičné. Na stole se objeví teplé plechovkové pivo a to dobře láme můj ostych. O našem pivu se ví i tady v Africe a je dobrým startem diskuze. Lékař mi chvíli vykládá o problémech, které je omezují, ale je hrdý na to co zde dokáží s tím málem co mají a jsou vděční za jakoukoliv případnou pomoc. V té době okresní nemocnice v Lushotu byla jediným místem širokého spádu téměř milionu obyvatel kde byla k dispozici lékařská pomoc, včetně operativy.
Po chvilce vstaneme, černou ruku mám zase kolem ramen. Připadám si, nesmírně poctěn tím vyjádřením jakéhosi náhlého afrického přátelství. Co by se asi stalo kdyby nějaký Afričan nebo kdokoliv jiný zaklepal na dveře ředitele nějaké nemocnice v naší slavné EU se stejnou prosbou jako já zde? "Pane kolego půjdeme se podívat na operační sál, pooperační pokoj a běžná lůžka". Procházíme úzkou chodbou, doktor Martin mi otevírá dveře. Operační sál je maličký, okna otevřená, po zemi pobíhají mravenečkové. vybavení minimální, hodně historického charakteru. Ale hrdost, kterou má lékař v očích mě odzbrojuje. Na moji otázku, které výkony zde provádějí mi vážně odpoví. "Všechny, které jsou potřeba". Skutečně zde operovali, třeba kýly, slepá střeva, zauzlení střev, ženské operace včetně císařských řezů. To všechno s primitivním anesteziologickým vybavením bez laboratoří. Pooperační pokoj bylo lůžko oddělené závěsem baz jakéhokoliv vybavení a personálního zajištění.
Cestou z operačního sálu jsme se ještě zastavili na rentgenové snímkovně. Rentgenový přístroj, dar údajně z Francie, byl asi nejmodernější z toho co zde v té době měli. Jediný proškolený laborant hrdě přivezl i malý ultrazvuk. Zbývalo mi ještě projít pokoje s pacienty a absolvovat vizitu. Připadalo mi to ne moc vhodné a vyjádřil jsem obavu, že můj fotoaparát lidi pobouří stejně jako včera v čekárně při první návštěvě nemocnice. "Ne to musíte vidět", řekl doktor Martin. Otevřel dveře a Svahilsky jak mi později "náš kluk" přeložil vykřikl. "Neodcházet, ležet, tady se bude fotit". Skutečně nikdo z několika málo lidí, kteří zde byli neodešel. Na rozdíl od nás je zde lékař nezpochybnitelnou autoritou. Zastavili jsme se u každého pacienta, byl jsem seznámen s diagnozou a průběhem léčby. Bylo zde hodně dětských pacientů, většinou se střevními potížemi, dehydratací, vysokými teplotami, kteří absolvovali infuzní terapii. Jeden vesničan se zlomeninou stehení kosti a pacienti po operacích. Sesterského personálu zde bylo málo. Každý dělal všechno. Péči o pacienta, hygienu, stravu, prádlo zajišťovala jeho rodina, která většinou pobývala rovněž v nemocnici na pokoji. Stravu zde vařili na plynových vařičích nebo přinášeli zvenku. Nemocní i jejich rodina trpělivě čekali až dokončím fotodokumentaci. Byl to pro mě neobyčejně silný a emotivní zážitek o lidském utpení v místě kde sila vůle i znalosti bojují s omezenými materiálními možnostmi.
Traumatologický pacient se zlomenou stehenní kostí na extenzi. Ortopedické operace se zde neprováděli. Bylo zde pět lékařů specialista žádný. Operace prováděli pouze dva lékaři, které operování "bavilo" k nim patřil i Dr Martin.
Děti zde byly hospitalizované především pro horečnatá a střevní onemocnění spojená s dehydratací.
Oddělení intenzivní péče.
Po prohlídce nemocnice jsem musil přijmout pozvání doktora Martina na lahev piva Kilimanjaro. Seděli jsme v jeho pracovně a mlčky popíjeli teplé pivo. Když jsem odcházel, věděl jsem, já i on, že se již nikdy neuvidíme. V duchu jsem si přál, kdyby se tak tady něco mohlo změnit k lepšímu. Tenhle chlapík i všichni jeho pacienti by si to zasloužili.
V dětství mi říkali, že pohádky mívají dobrý konec. To co jsem Vám "vyprávěl" nebyla pohádka, byla to drsná skutečnost, ale dobrý konec skutečně přišel. To jsme, ale u piva ani jeden z nás netušili.
Pět let po mé návštěvě v nemocnici, skupina lidí z neziskové organizace VOLONTÉ CZECH na základě zhodnocení místní situace vybrala ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví ČR a zařadila nemocnici Lushoto do projektu pomoci v boji proti šíření HIV. V roce 2005 Volonté Czech realizovalo první fázi dvouletého projektu. Organizace do oblasti vyslala dvoučlenný tým (lékař a zdravotní sestra), který zajišťoval dosažení dvou hlavních cílů projektu: dodání zdravotnického zařízení v hodnotě cca 1.700.000 Kč a předání odborného know-how v oblasti péče o pacienty v kritickém stavu a prevence HIV/AIDS. projekt pokračoval i v následujícím roce. Cílem bylo vybavení jednotky intenzivní/pooperační péče, laboratoří, dodávka ventilátoru, respirometru, anesteziologického kompletu, infuzních pump, monitoru vitálních funkcí + další podpůrná zařízení pro JIP a anesteziologickou sestavu na operační sál, léky, jednorázové pomůcky, obvazy atd. A hlavně proškolení zdravotnického personálu.
Zkontaktoval jsem se s Mudr Pospíšilem, jedním z účastníků odborné pomoci a získal od něho mnoho doplňujících informací za které tímto děkuji. Třeba jak probíhalo proškolování zdravotního personálu v aplikaci svodné anestezie, která zde byla v té době neznámá, jak obtížné bylo překonat byrokratické postoje místních úřadů, prostě jak to nebylo lehké. Dobrá věc se, ale podařila. Dnes má nemocnice v Lushotu pět oddělení, více jak sto lůžek a téměř sto lidí personálu.
Jistě by Vás jako mě zajímalo a co doktor Martin? Jeho osudy se, ale ve víru času a událostí ztrácejí. Vím jen, že vážně onemocněl, léčil se v hlavním městě, podstoupil několik operací a pak stopa jeho života mizí ...... Zůstanou jen vzpomínky.