Na toulkách světem, jen tak s krosnou na zádech jsou pro mě největším zážitkem "Neobvyklá setkání". Pokaždé k nějakému dojde. Nedají se naplánovat, nedá se tomu pomoc, ale vždycky to příjde a pak je na co, třeba až do koce života vzpomínat a hlavně o čem přemýšlet. "Neobvyklé setkání" jsem si prožil i při cestě do Indonesie na Javě u vulkánu Bromo.
Tenkrát byla zima, taková, že by to nikdo na rovníku nečekal. Pravda byli jsme téměř 2000 metrů nad mořem, ale fujavice, ostré kapky deště v obličeji, tak tropy ani snad nemají vypadat. V podvečer jsme se šli ještě s posledními zbytečky světla projít a vyfotit vulkán z nějakého dalšího neobvyklého místa. A zase přišla tropická sprška. Měli jsme strach o foťáky, protože jsme vyšli jen na chvilku a tedy nalehko. A najednou, jako v pohádce se před námi objevila malá chaloupka s krásně upravenou zahrádkou. Jdeme se pod stříšku schovat. Namačkali jsme se vedle sebe jako vlašťovky na drátě a uhýbali před kapkami deště. Iva jako zvědavá ženská nakukovala oknem do stavení, které vypadalo opuštěně. Za maličkou chvilku v domku něco zašustilo a dveře se otevřely.
Neobjevila se ježibaba, ale neuvěřitelně vysoký chlap s ohromnýma nohama, neupravené vlasy, mohl by strašit malé děti a možná i dospělé. Ale z očí mu vyzařovala zvláštní přívětivost a klid. Gestem naznačil, že máme jít do stavení. Přešlapovali jsme, nevěděli jsme jestli ano či ne. Ale zvědavá Iva se hned nahrnula dovnitř a tak jsme vstoupili všichni. Těžko popisovat vnitřek místnosti, to lépe představí fotky, moc toho tam neměl. Dvě kanape, takové ty jak já říkám, akorát pro psa, stolek, nějaká police. Všechno zahalené v dýmu gandži, který se vlnil s rytmy neuvěřitelně podmanivé hudby z přehrávače. Dívali jsme se na sebe, mlčeli, on potahoval z megabrčka, které v přítmí žhnulo jako rozžhavený uhlík. Gesty nám nám nabídl čaj na zahřátí, doposud nebyl jazyk, kterým by jsme se mohli domluvit. Váhali jsme, vzít si čaj? Nebo odmítnout a urazit ho?
Hovořili jsme mezi sebou a najednou ten ohromný chlap odposlechnul intonaci našeho jazyka a spustil rusky. Ruštinou hroznou, ale byla to jediná možnost jak nám spolu s mnoha gesty mohl vyprávět svůj životní příběh. Čaj jsme si dali, vždyť se již přeci známe. Odešel do kuchyňky a za několik minut přišel s jasmínovým čajem. Myslel, že jsme Rusové, většinou si to o nás v Asii myslí, když slyší naší reč. Česká republika mu moc neříkala, ale když jsme použili starý název Československo rozsvítili se mu oči jako lampy a přikyvoval, jako že velmi dobře ví o kterou zemi jde. A pak to přišlo. Rusky a výmluvnými gesty naznačoval, že je revolucionář z Barmy kde bojoval za rudou budoucnost země. Gesta, které předvedl byla významná, samopal a střelba všude kolem. Ale, protože jsme byli z Československa jsme vlastně jeho druzi. Úplně zapoměl, nebo spíš nevěděl, že se doba změnila. Vychrlil jména, která byla jeho vzory a vůdci. Kdo jiný to mohl být než velký Mao, Fidel a Che Gevara. Zkusil jsem to, "a što Gustav Husák ty znaješ" ? Znal, znal i Brežněva a na oplátku mi kontroval "znaješ Andropov a Černěnko"? Bývalí bolševičtí mocipáni co v Sovětském Svazu vládli jen několik měsíců než přišel Gorbačov. Byli jsme ani ne vlastní zásluhou jeho, chvíli mu oči plály revolučním nadšením, chvíli zadumaně tahal z cigarety. Ale co dělal tady? Na úpatí sopky, proč zde žije? Pomalu jsme hovořili a odkrývali jeho příběh. Rudá revoluce se zbraní v ruce se v Barmě nezdařila, nějak to nedopadlo a u nás v Evropě asi ani moc nevíme o co tam vlastně šlo. Jeho strana prohrála. V roce 2015 byl v Barmě nastolen jakýsi demokratický režim prozápadního typu. Jeho rodiče byli zavražděni a on musel uprchnout jako běženec. Indonesie mu poskytla politický azyl. A tak tady udržuje kousek cesty, která nikam nevede a zahradu plnou nádherných durmanů. A mě daroval další neobvyklé setkání.
