Deník z Malaysie - Tioman 2012
27.3. 2012
V devět ráno jdeme na loď. Spolu s námi nastupuje ještě jeden pár, Italové. Vyrážíme podle plánu se zastávkami na šnorchlování. A první velkou zastávkou u vodopádu pod Dračími rohy. K vodopádu vede pěkná cesta pralesem a vodopád je skutečně první velký na Tiomanu. V období dešťů to tu musí být hučák. Dá se tady i koupat a pochopitelně, že jsem to zkusil. Pokračovali jsme dál směrem k Juaře, dokud jsme byli na závětrné straně tak to bylo dobré, ale jakmile jsme vypluli na návětrnou stranu směrem do otevřeného moře začaly se zvedat vlny. Loďka sebou házela a pořádné rány od vln do laminátového dna nás docela děsily. Jen jsme se drželi čeho se dalo a poslouchali jak řve motor když se šroub vynořil z vody. Kdyby chcípnul tak by to asi nebyla sranda, protože nás to pořád hnalo k útesům o které se tříštila voda. Vybírali jsme si místo kam by jsme plavali. Náš lodník se snažil kličkovat mezi vlnami, které byly mnohem větší než naše loďka. Utěšovali jsme se jen pohledem na jeho klidnou tvář. Motor Honda vydržel a byli jsme v Juaře. Docela bych odsud radši šel zpět trekem pralesem, ale za hodinku jsme vyjížděli. A opět vlny, navíc zalezlo slunce a voda byla černá jako uhel jen s bílými čepicemi pěny. Až když se objevil Salang jsme si oddechli. Výlet jsme přežili a dokonce i bez plovacích vest. Ty nikdo neřešil. Po vylodění šla Dana s Ivou do chatky a já si dal ještě pochoďák do Tekeku vyměnit nějaké peníze. Večer večeře a hupky do postele.
28.3. 2012
Včera jsem cestou z Tekeku zamluvil kola a dnes si zase uděláme cyklovýlet do Pay. Tentokrát pořádný. Kola jsem zamluvil na devět hodin, ale když jsme tam přišli nikdo zde nebyl. Ale protože nic není problém tak nám jeden místní zajel k majitelům, se zeptat proč nejsou v půjčovně. Asi se jim nechtělo vstávat tak po něm poslali i klíče a kola jsme si vzali. Vyrazili jsme směrem Tekek a Berjaja, krásnou trasou přes golfové hřiště a liduprázdné pláže. U hotelového resortu Berjaja jsme k plotu zamkli kola a dál šli pěšky. Před osadou Paya se musí přejít pralesem zarostlý hřbet a tam to na kole nejde. Z Pay jsme šli trek pralesem k posvátnému, obrovskému stromu, pokud zde budete tak si tuhle cestu nenechte ujít, stojí to za to. Jinak v Pay vyrostlo mnoho nových bungalovů a už to tu zde není tak hezké jako před lety. A dokonce kousek od osady budují v kopci motokrosovou trať, asi tu bude půjčovna čtyřkolek. Cestou zpátky jsme si dali koupelv azurovém příboji. Jinak ještě pár cen, velká Cola v plastu za 4,- MR, ledová káva 2,50,- MR, karton značkových cigaret za 50,- MR. Vrátili jsme se v 17.00 hodin a řekli jsme si, že na dnešní večeři půjdeme k domácímu Johanovi, ze slušnosti. Spíš mě k tomu přemluvili holky, mě se moc nechtělo. A měl jsem pravdu, jako vždy. Ryba byla sice jen za 17,50,- MR, ale malá porce a nic moc. Tak jdeme podle vody do naší oblíbené restaurace kde jsme skoro stálými hosty a dáváme si další večeři, skutečnou rybu za 20,- MR.
29.3. 2012
Po včerejším sportovním dni si dnes užíváme poslední den koupání. Já ještě jdu zamluvit cestu na letiště, nechce se nám jít ráno s báglama pěšky. Tak na nás bude pod schody u muzea čekat zítra auto a za 7,- MR na osobu nás zaveze na letiště. Cestou sbírám brouky, ale jako obvykle nic moc. Našel jsem i nejlevnější chatky na Tiomanu, takové maličké pro dva, bez klimy, ale za 40,- MR. Večer začínáme pomaličku zabalovat. Musíme se s váhou vejít do 10 kilo na bágl. To je limit letecké společnosti, jinak by jsme musili připlácet. Takže nacpeme příručky a doufáme, že ty projdou bez vážení. Ani se nám odsud nechce, nádherná příroda, klid, pocit bezpečí a volnosti teď na několik dní vyměníme za ruch Kuala Lumpuru. Chceme si ho také prohlídnout. Měli jsme strach z počasí, ale bylo zde nádherně, nebyla pořád modrá obloha, ale to nevadilo na to, že tenhle termín není ta pravá turistická sezona. Právě i proto zde bylo minimálně lidí a to bylo to hlavní. Trochu lidí, místních tady přibyde vždy o víkendu nebo svátcích. Poslední večeře, opět grilovaná ryba, omeleta za 5,- MR a pražené nudle s mořskými plody za 7,- MR. Mám strach, že mi brzo narostou ploutve, chybí mi prasátko.
30.3. 2012
Dneska je pátek, odletový den. Letadlo jsme zvolili proto, abychom v KL byli co nejdříve a nemuseli shánět nocleh v noci. Protože lodi odjíždějí nepravidelně tak by se mohlo stát, že by nám z Mersingu mohl ujet autobus. Kdyby to nedopadlo, tak by jsme v KL mohli být až kolem půlnoci nebo teoreticky i až druhý den dopoledne. Tomu jsme chtěli předejít. To letadlo zas o tolik dražší nebylo, když se načte cena trajektu, autobusu a ztráty času. Dobalujeme a vyklízíme chatku. Johans nám bágly dovezl na sajtce až na konec dvoukilometrového pobřeží. A dokonce zadara. Bydlel jsem u něj počtvrté a tak mu došlo, že se to vyplatí. Co kdyby ještě jednou… Pod schody chvilku čekáme na objednané auto a koukáme z mola na ryby. Ve dvanáct hodin jsme na letišti a využíváme chvilky k nezávaznému zvážení báglů. Já mám 10,4 kg, Dana 10,8 kg a Iva 9,2 kg, zase vede. Odlet máme po druhé hodině a tak jdeme na sváču na smažené kuličky třech druhů a neznámého složení za 2,- MR. Pak následuje odbavení, rentgen jako na velkém letišti a vážení naostro, ale z toho už strach nemáme. Sedáme si na lavičky ve venkovní malé hale a čekáme až přiletí letadlo. A najednou slyšíme Češtinu, dvě Moravandy zde byly s cestovkou v komplexu Berjaja a letí taky do KL. Vyměňujeme si zkušenosti a typy na pobyt v KL. Jako obvykle jedeme nablind a všechno budeme řešit až na místě. Letadlo přiletělo na čas, ale při přistání si poškodilo podvozek a odlet se zrušil. Budeme čekat na náhradní spoj, který přiletí někdy z Langkawi. Ale společnost se zachovala slušně, naložili nás do busu a odvezli do komplexu Berjaja na velkou večeři. Tak jsme se taky přece podívali jak to vypadá v několikahvězdičkovém hotelu. Nakonec jsme odletěli kolem 17.00 hodiny, na letiště v KL jsme dosedli za šera. Protože se přistává na vnitrostátním letišti, které je dost daleko od centra vzali jsme taxi. Letištní taxi je o něco dražší než městský taxík, ale i tak byla cena pro nás nepochopitelně malá. Jeli jsme do čínské čtvrti téměř hodinu a to za, po přepočtu 90,- korun na osobu. Taxi se platí u dispečerky, ta Vám dá jízdní příkaz a jedete. Bez problému. Jak jednoduché. Městské taxi na letiště nesmí, ty mají taxametry, nebo cena dohodou a za skutečně lidový peníz, ale dobrá je smlouvačka. Doma taxíkem jezdit nemohu, ale v Malaysii ano. Taková je Asie. Taxikář nás vyložil u čínské čtvrti a poradil kudy jít směrem kde jsou hotely. Chceme najít něco levného, budeme tady sice tři noci, ale celý den budeme venku a do hotelu půjdeme jen na noc. Zalíbil se nám hostel Red Dragon. Teda mě se zalíbil. Zajímavá směs lidských tváří, baťůžkáři z Evropy a Austrálie, prostitutky a další podivné existence, které se ploužili ztmavlými chodbami do společné koupelny a WC . Když ji Iva s Danou viděli odmítli jít chodit samy čůrat. To vše za neuvěřitelných 60,- Kč na osobu, po přepočtu na naše. Pokojík byl malý, bez klimy, tři postele, lampička, větrák. Na dveřích očka pro další vlastní zámek. To je výborná věc. Proto sebou vozím zámek na kolo a tím zamknu vše. Ve vestibulu na konci chodby chyběla tabule skla a tak šlo hezky vypadnout na ulici. Dal jsem si zde svoji vlastní černou kávu a díval se na ruch noční čínské čtvrti pode mnou. Nádhera. Po chodbách a v koupelně běhali švábi a Dana přísahala, že viděla i krysu. Ale to byla asi nějaká menší paranoja. Ale fakt je, že v pokoji byly štěnice, holkám jsem nakecal, že to jsou švábi a hned jsem běžel koupit malayský biolit, všechno jsem vystříkal a je pravda, že jsme nikdo ráno neměl ani pupínek a tak to zůstalo každou noc. Tímto se tedy přiznávám a všem kdo něco chtěji zažít doporučuji ubytovnu Červený drak. I když jsme byli utahaní, nemohli jsme nejít na chvíli do noční čínské čtvrti. Plno stánků, pouličních vyvařoven, hluk, hudba, prostě jedním slovem fantastická atmosféra nočního Kuala Lumpuru. Všechno žije, proudy aut, lidí jako ve dne.
31.3. 2012
Ráno brzy vstáváme, musíme se co nejdříve dostat na Petronas towers, koupit lístky . Často se stává, že lístky jsou i až na příští den. Proto chytáme první taxík a za směšných 8,- MR jedeme až na místo. Na lístky je asi hodinová fronta, ale máme je už na dnešní večer na 18.00 hodin. Jedna vstupenka stála 50,- MR. Jsou to úchvatné stavby, obcházíme je dokola a prohlížíme si obrovské nákupní centrum v podzemí a prvních patrech. Je tady i bufáč, sem se určitě podíváme. Venku je dusno, ale poprchává, zatím nejvíc z celé naší cesty. Sluníčko je za mraky, ale má to i výhodu, že se tolik nemusíme pařit v ulicích velkoměsta. Berem dalšího taxíka, mají stanoviště před věžema, chceme se podívat do Bird parku. Cenu z 35,- MR stahuji na 25,- MR. Slabá půlhodinka jízdy tak vyšla po přepočtu na padesát kaček. Vstupné do parku je za 50,- MR. Park je velký a je zde docela dost lidí. Je sobota a tak je to atrakce pro místní, vypadnout z betonového velkoměsta do přírody. Je to taková velká zologická jen pro ptáky. Líbilo se nám tady a dokonce jsem si tady chytil velkého tesaříka Batocera rubus. Naproti Bird parku přes ulici je velká orchideová zahrada, vstupné žádné. Neuvěřitelné množství různých druhů orchideí, orchideové záhony, tunely, něco takového jsme nikde neviděli. Rozhodně doporučuji navštívit. Po těchto dvou prohlídkách nám zbývá něco času a tak bereme taxík za 15,- MR a jedeme pod televizní věž Menara. Je zde taky vyhlídka z ohromné výšky na město a i na Petronas towers. Vždy jsem na věž pokukoval a teď si to nemohu nechat ujít. Iva s Danou zůstávají dole a já jedu výtahem k vrcholu. Fantastický výhled na Petronas věže a město. Už teď je mi jasné, proč se jim říká kukuřičné klasy. V sluníčku se lesknou a skutečně evokují dojem ohromného kukuřičného klasu. Vstupné stálo 45,- MR a stojí to za to. Máme čas a tak se rozhodneme, že k věžím půjdeme pěšky, není to zas tak daleko. Jen několik ulic a semaforů, snad jsme se jen jednou ptali na směr a pak už věže vidíme. Cestou si u Inda dáváme na ulici večeři. Rýži, salát a kousky hovězího za 5,- MR. Na cestu si kupujeme kousky smaženého kuřete za 2,50,- MR. Kdyby tenhle bufáč na ulici viděl nějaký náš hygienik tak by to asi nerozdýchal, ale nám chutnalo. U věží jsme brzo a tak si prohlížíme obchody, bufet a nákupní středisko uvnitř. S údivem musíme, konstatovat, že zdejší luxusní megabufáč má nejlevnější ceny za jídlo co jsme v KL viděli a rovněž tak prodejna potravin. Plechovka coly za 1,50 MR. Zítra sem půjdeme na večeři a na nákupy. Prohlídka věží je fantastická, probíhá s průvodcem po skupinkách s výkladem. Nejdříve se jede na spojující most a pak se dalším výtahem jede až na vrchol. Ve večerním, zapadajícím slunci je Kuala Lumpůr úchvatný, je vidět i chrámový komplex Batu caves, tam se taky pojedeme zítra podívat a v dálce se promíhává obraz moře. Prohlídka je na rozdíl od televizní věže časově omezená, ale rozhodně si na Petronas towers udělejte čas pokud budete v KL. Klimatizovaná budova nás propustila do vlahého tropického večera. Nikam nespěcháme a tak se rozhodneme, že vyzkoušíme jak funguje místní autobusová doprava. Do hotelu nepojedeme taxíkem. Zastávka busu je hned u věží, zrovna tak jako zastávka metra. Naše cílová stanice je kousek od čínské čtvrti u autobusového nádraží Pudu. Průvodčí nás upozornila kde máme vystoupit. Vždycky když jsme se nocí pohybovali po KL jsme měli pocit bezpečí, pokud jsme potřebovali poradit nebyl to problém. Bus stál 1,- MR. Nechce se nám jít spát a tak se touláme čínskou čtvrtí, posloucháme vystoupení nějakého folklorního souboru na ulici. I když tohle není moje hoby tak musím uznat, že to bylo navýsost hezké a zajímavé. Cestou do hotelu si kupujeme vodu a nějaké buchty v celofánu za 9,- MR a po noční kávě jdeme spolu se švábíky /štěnice jsem vyhubil/ spát.