Už patnáct let jezdíme posledních deset dní v červnu a prvních deset dní v září do chorvatské Žuljany. Je to jasné, chceme se vyhnout masakrům hlavní sezony o prázdninách. Skutečně v tuhle dobu je Chorvatsko klidnější i když to samozřejmě není to co před deseti lety. Letos tomu nemohlo být jinak. I když poznáváme i jiná místa na naší planetě Chorvatso je topovka a naše tradice. Letošní rok začal bídně. Díky covidu samozřejmě. Plánovaná cesta do Vietnamu pár dní před odletem padla a i dubnová cesta do Maroka nedopadla. Naštěstí se nám alespoň po dlouhých
peripetiích podařilo refundnout téměř všechny investované peníze do letenek.
Po těchto zkušenostech jsme se ani na Chorvatsko radši moc netěšili, protože do posledních chvil jsme nevěděli jak to vlastně s otevřením hranic dopadne nebo jestli na nás opět nespadne covid karanténa, kterou jsme si již jednou zkusili. Všechno nakonec dobře dopadlo a Chorvatsko v červnu bylo super.
Zatím co v červnu jsme čekali jestli se hranice otevřou, v září jsme byli napnutí jestli naopak hranice nezavřou. Zase to dobře dopadlo. Samozřejmě jsem si předem připravil všechny dokumenty, které si corona žádala. Pro jistotu Enter Croatia, prohlášení o tranzitu Rakouskem a potvrzení o ubytování v Chorvatsku. Papírově všechno OK. A jak tedy celá cesta proběhla? To si můžete přečíst, třeba to poslouží jako inspirace i když kdo ví co bude příští rok.
Cestou do Žuljany si vždycky udělám plán co bych rád viděl a nafotil. Proto nám cesta trvá docela dost dlouho někdy i 20 hodin. Chorvatsko je nádherné nejen u moře, ale i ve vnitrozemí, pochopitelně to znamená jet dost často i mimo dálnice. Prostě mnohokrát přes hory a doly, naštěstí nepotřebuji moc spát a tak děláme se zastávkami 1200 km najednou. V září jsem si fotografické zastávky naplánoval v okolí Kninu, ale nakonec to dopadlo uplně jinak. Odjížděli jsme v podvečer, plánuji to tak, abych na místě kde chci fotit byl brzy ráno po východu slunce kdy je světlo nejlepší.
Po všechny roky jezdíme trasu Jihlava, Znojmo, Vídeň, Graz, Maribor a pak dál.Tenhle směr mi vyhovuje a s úsměvem sleduji dohady na netu která trasa je ta nejlepší. Na Maďarsko, na Mikulov a podobně. Každá trasa se může vysrat, tak ať si každý jezdí kudy chce. Provoz a hranice jsou nevyzpytatelné. Každý kdo sem jezdí často si to holt někdy vystojí a jindy profrčí.
Nám to odsejpalo pěkně. Česko - Rakouské hranice prázdné ani živáček, Vídeň minimální provoz, dálnice taky tak. Na odpočivadle pár aut i když jich bylo více než v červnu, to nebyl nikde nikdo.
Čurání i kafe na odpočivadlech bez problému, stavěli jsme dvakrát a pokaždé to vyšlo na stejno. Na Rakousko - Slovinské hranici jen pokynutí k pokračování jízdy. Dálniční známku jsem měl a tak průjezd jen se zpomalením. V červnu jsem známku kupoval, prodává se na pumpě hned za hranicemi ostatní prodejní místa byla i teď zavřená. Celé roky jsme Slovinsko jezdili mimo dálnici, proč dávat 15,- EU za pár kilometrů. Bavilo mě to a vyjezdil jsem si super trasu přes Maribor na Ptuj a s napojením před hranicí. Po dokončení dálnice to zatím nejde, respektive jde, ale s rizikem, že Vás u hranice chytí. A bez známky to je balík peněz. Dá se projet mimo dálnici na hraniční přechod Cvetlin, je to hezká, malebná cesta ale vzhledem ke koroně jsem jel na jistotu za 15 éček.
V noci na hranicích pouze tři auta před námi, Jak Slovinci, tak Chorvati si jen oskenovali pasy a jeli jsme dál.
Hned za hranicí sjíždíme z dálnice směr na Trakoščán a pak na Krapinu. Silnice kopíruje dálnici krásnou krajinou, kterou jsem si zamiloval při cestách do pohoří Ivanščica. Na dálnici se napojím na sjezdu Švaljkovec. Zdržení je minimální a úspora 22 kuníků. Tahle dálnice je soukromá, poplatky nejvyšší a ENC zatím nejde použít. I dálnice Záhřeb - Karlovac se dá krásně objet po staré a to je dobré hlavně když stojí fronty na platidlech Lůčko. Cesta tam i zpět po staré dá navíc jen 30 minut a vyjede se na Ljubljanské dálnici v neplaceném úseku. V noci, ale fronty na Lůčku nehrozí a frčíme po prázdné dálnici.
U Karlovace odbočuji na Plitvice a pokračujeme po staré. Je to pro mě nádherná cesta, s možností odbočit na zajímavá místa. Silnice má dobrý povrch, ve vesnicích většinou daná 70ka a jen na čtyřech místech měřáky na rychlost. Samozřejmě, když se chytne kamion tak bývá s předjetím problém, ale já nespěchám jedu na pohodu a do Plitvic s 1,6 benzin mám spotřebu 5,3. A cestou zpět z kopce pod 5 litrů. Cestě z Karlovace do Plitvic říkám houbová cesta. Ve dne zde prodejci mají hříbky, ryzce a lišky, ale za parádně našponované ceny. Průjezd Karlovacem je kompletně opravený, jen pár semaforů a za chviličku je jediné větší město na tomhle úseku cesty za námi. Vzpomínám jak před 20 lety Karlovac vypadal, ruiny, rozstřílené baráky. Teď už je všechno mnohem lepší.
Kolem druhé hodiny ráno jsme na Plitvicích, vždycky tady v noci děláme zastávku na prázdném parkovišti na řízeček a kafe. Letos bylo neobvyklé teplo 20 stupňů, mnohokrát nám tady v noci pršelo.
K lampě pod kterou jsme seděli se na nás přiletěl podívat nádherný Martináč dubový (Antherea yamamai). Viděl jsem ho v Chorvatsku podruhé. Původem asijský druh, který se ze Slovinska rozšířil i do Chorvatska a pomalu osidluje čím dál větší území.
Cestě z Plitvic na Knin říkám sýrovo medová. proč to je asi jasné. Sýr je drahý, ale vynikající kupovali jsme ho v červnu i v září. Med je extra drahý a vcelku standartní nemá cenu ho kupovat. Naopak my vozíme náš med do Chorvatska a směníme ho za rakyji. Takový bezpěněžní obchod.
Před Kninem jsme brzo, očekával jsem zdržení na hranici a měl jsem rezervu, zatím je ještě tma v červnu by to šlo, ale teď rozednívá později. Tak si dáme na parkovišti hodinku chrupky a s prvními slunečními paprsky vjíždíme do ještě spícího Kninu. Čeká mě první fotografické místo. Chci si nafotit vraky tanku v podhůří Dinary, které zde zůstávají jako němý svědek lidské neschopnosti poučit se ze své historie. Na severu Kninu je odbočka do pohoří Dinara, směrem k horské chatě Brezovac, která je jedním z výchozích bodů k treku na nejvyšší horu Chorvatska. S aplikací mapy.cz, kterou pokládám za nejlepší se dá všechno krásně najít a z mnohy odboček vybrat ta pravá, kam se má jet. Ale....... cesta má být sjízdná i pro běžné osobáky. Jenže spíše bývala ještě vloni. Letos ji deště a těžká technika dost poničily. Najíždíme do ostrých kopců, zatáček, kličkujeme mezi koryty vymletými od deště a vyčnívajícími kameny. Nechci to vzdát. S každou zatáčkou se utěšuji, že už to bude lepší, že se cesta srovná, vždyť tam byly focené i malá auta, nižší než je ix20. Ale ne, je to jen a jen horší. Povrch cesty se zaplnil kulatými oblázky a jedno prohrábnutí znamená rozbombardovat spodek auta kameny. Za hodinu jsme ujeli asi šest kilometru asi polovinu cesty do cíle. S těžkým srdcem, ale i s úlevou jsem to vzdal. Tady jen se čtyřkolkou nebo pěšky. Snad někdy příště. Pomaličku na jedničku dolu, rozžhavené brzdy, hlavně, že to dobře dopadlo.
Další fotografický cíl byl potok Krčič, jeho levý břeh a peřeje, které jsem chtěl vzít dronem. Už u Kninského vodopádu mě zarazilo, jak málo vody v září teče. V červnu to jen hučelo a voda se valila proudy. Teď jen čurek. Ale prostě pojedeme. U vjezdu na šotolinovou cestu nás čekalo překvapení. Napříč natažená páska, zákaz cesty a papír s chorvatskými pokyny. Myslel jsem, že asi opravují most nebo, že tam bude stát nějaká stavební technika. Nechtělo se mi vzdát i druhý cíl cesty. Chytrý mobil mi přeložil pokyny vedle zákazu vjezdu. A už máme jasno. Odpoledne se tady pojede tradiční závod MTB, proto je cesta uzavřená. No není to pech, jedou jednou za rok a já se do toho termínu musím zrovna terfit. Ale co, je to až odpoledne, to se stihne a když uváznem tak nás cyklisti vytahnou. Cesta je taky dost rozbitá, vyčnívající kameny, jemný prach, který se v autě dostával všude. Úzké zatáčky, modlím se, aby někdo nejel v protisměru. Neměl by vždyť je sem zákaz vjezdu. Cesta byla v rovině to bylo jediné pozitivum. Ale jinak zase prohra. Po celých čtrnáct kilometrů podel toku potoka Krčič jsem nenašel ani kapičku vody. O nějakých peřejích a vodopádech si mohu nechat jen zdát. Jen vyschlé řečiště, ohromné balvany porostlé suchou řasou, ale voda nikde.
Vyjeli jsme na hlavni téměř naproti krásně nasvícenému kopci Bat. Zbytečná hodinka a půl cesty, totálně zasraný auto, ale bylo tam pěkně.
Druhý fotografický cíl padnul.
Zbývá už jen cesta do Žuljany. V červnu kdy byla covid krize v plném proudu jsme radši z Ploče trajektovali do Trpanje. Chtěli jsme si jednou zkusit trajekt, aby jsme se vyhnuli průjezdu Bosnou přes Neum. Teď v září jedem po zemi. Za Ploče se zastavujeme na výhledu na mandarinkovou pláň, je krásně nasvícená a říká si o fotku. Na hranicích s Bosnou zdržení deset minut, jen sken pasů a máme volno na Pelješac.
A jak bylo dál? Jen parádně. Voda jako kafe, nádherné počasí. Lidí neskutečně málo a od soboty ještě míň. Jen Češi a Poláci. Prostě Žuljanští srdcaři nebo ti co projíždějí. Oproti minulým letům narůstá i počet Chorvatů, kteří sem jezdí na prodloužené víkendy. Všechny podniky byly otevřené, ale bez lidí. Do Studenace jen s rouškou a všichni to respektovali.
Cestou zpět jsme chtěli přespat na Plitvicích a navštívit vodopády kde je minimálně lidí. Ale po zkušenostech z Kninu jsem si ověřil, že i zde je moc málo vody. Tak jsme radši ten plánovaný den strávili u moře a na Plitvicích jsme si udělali jen malou tůrku z druhé strany kde se nemusí platit vstupné a na vodopády je pohled z netradičních úhlů. Skutečně bylo vody málo.
Tak takové bylo letos Chorvatsko. Prostě paráda.
