CHORVATSKO                         Nejen Lastovo                                      září 2021


To co jsem neplánoval vidět při cestě do Chorvatska s Ivou počátkem září se zcela logicky přesunulo na konec září do další cesty. S kamarádem Bořkem jsem vyrazil v září již podruhé na pět dní směrem na jih. Našim hlavním cílem byl ostrov Lastovo, Skalisko Zir, Petrova hora a prameny Cetiny. Nabitý program, ale splnili jsme. Přálo nám i počasí, prostě všechno bylo super.

Milovníci chorvatské historie a zapomenutých staveb určitě znají místo Petrova gora. Stejnojmenný vrch o výšce 512 m se nachází u hranice s Bosnou a Hercegovinou. V březnu 1941 se zde dokázalo 700 jugoslávských partyzánů probít přes ustašovské linie směrem k osvobozenému území za cenu velkých ztrát. Proto zde byl 80. letech vybudován památník, připomínající oběti druhé světové války. Na svoji dobu monumentální stavba z odlévaného betonu se stala každoročně navštěvovaným pietním místem. Po chorvatské válce se památník stal zapomenutou stavbou, začal postupně chátrat i když se zde pietní, vzpomínkové akce konají do dnešních dnů.

Milovníci "urbexu" si tuhle stavbu nemohou nechat ujít. Stačí z plitvické silnice pár kilometrů za Karlovacem v obci Tusilovič odbočit na Vojnič a dojet na parkoviště k lesní chatě Lovački dom Muljava. Odtud to je na Petrovu horu asi 7 kilometrů. Dříve se dalo jet autem, dnes je zde zákaz vjezdu, který je upozorněný už ve Vojniči. Policie hodně často kontroluje. Dá se tedy pěšky po silnici nebo značenou zkratkou 3 km lesem. Značení je nepřehledné a může se stát, že Vás zkratka zavede zpět na silnici. Aplikace mapy.cz si i s tímhle terénem dobře poradila.

Před několika lety byl vstup do monumentu zakázaný, zabezpečený i hlídaný kamerou. Prostě sportovně adrenalinový zážitek. Byl jsem tady za větrné bouřky a šera, docela jsem se musil přemlouvat, abych vystoupal až na střechu. Vítr trhal obložení a ocelová konstrukce doslova sténala, vydržel jsem nahoře minutu . V současnosti to úřady už vzdaly, vchod je otevřený a desítky, především chorvatských turistů si ze stavby udělali rozhlednu. A, že se je na co dívat. Výtahové šachty a všechna nebezpečná místa jsou zabezpečeny kari sítěmi. Monument čeká i na Vaši návštěvu.

Prameny Slunjčice

Svítání u Korenice

Každý kdo jezdí po dálnici k moři viděl u odpočivadla Zir nádherné, stejnojmenné skalisko. Z některého pohledu připomíná sfingu, z jiného stolovou horu. Po mnoho let jsem se k ní chtěl podívat, ale znáte to. Pořád nebyl čas. Abych mohl konečně vylézt na vrchol skaliska vysokého 850 metrů musel jsem s kamarádem vyrazit do Chorvatska jen na pár dní a splnil si svůj mnohaletý sen. Samozřejmě, že za pět dní jsme stihli mnohem víc. Ale tohle byl začátek. Pokud by jste se taky třeba někdy chtěli podívat na ZIR a věřte, že to stojí za to. A cestou k vrcholu na každého čeká supr turistické překvapení.

K ZIRU vedou dvě přístupové cesty jedna od západu, která je sjízdná za dobrého počasí, většinou se nepoužívá a má význam pokud jedete třeba po přejezdu Velebitu starou silnicí. Standartní příjezd je od východu kdy se hora představí nádherným pohledem. Z dálnice nebo ze silnice od Udbiny je to motanice najet na tu správnou šotolinovou silnici. osvědčila se navigace mapy.cz od seznamu. Místy je cesta dokonce značená šipkami. Přímo pod horou, která z tohoto pohledu připomíná "stolovku" je opuštěné parkoviště, asi se sem jezdí. Nemám rád nechávat auto o samotě a tak jsem to vyřešil jinak. Pár desítek metrů za parkovištěm je jediné stále obývané stavení. Pár společenských vět s hospodářem a jedno české plechovkové mi otevřelo bezpečné privátní parkování. To se pak jinak leze, beze strachu, že se do auta někdo podívá. Cesta začíná hned vedle stavení a je značená červenými značkami. Nenáročná procházková trasa s malým převýšením mladým výmlatkovým habrovým lesem.

Po slabých třiceti minutkách chůze se objeví překvapení. Vchod do jeskyně. Věděl jsem o něm, ale nikdy by mě nenapadlo a ani na webu se o tom nepíše, že to není jen jakási díra, ale nádherná jeskyně plná překvapení.

Chodba se ztrácí v temnotě a dobrá baterka je nutností. Kromě klasické krápníkové výzdoby je tady jedna zajímavost, kterou jsem ještě neviděl. Vápencová, prasklá bublina. Vápenec se během tisíců let usazuje na porézním podloží, které postupně vyplavuje voda, vzniká bublina, která někdy vlastní vahou praskne a odhalí svoje nitro.

Pod vlastním vrcholem je malé sedlo a odtud to opticky vypadá, že to asi dál nepůjde. Ale i tady je značení, které nasměruje správným směrem. Na jednom místě je vodící ocelové lano na zachycení. Tady to je asi nejtěžší strmý úsek.

A to je cíl cesty, vrcholová krabička s razítkem, které nerazí a v ní pár zbytečností, které tam nechávají turisté. Byl to super zážitek, doporučuji.