Foto Milan

Vyrazili jsme ráno o půl osmé, auto jsme nechali na parkovišti u kláštera jak se to dělává a dále nás vedla červená značka a ukazatel, který optimisticky hlásal, že na vrcholu budeme za necelé tři hodiny. Nálada byla výborná i proto, že sluníčko moc nesvítilo a tak jsme letěli jako k ohni.

























Cesta se zvedala postupně po vrstevnici, bylo to tedy delší, jistě na vrchol vede i něco ostřejšího jak je vidět z moře. Tady bylo, ale plno hezkých výhledů na Korčulu i Orebič. Stezka je z drceného drobného vápence a dobře se po ni jde.




























Chvílemi vysvitlo slunko a hned to na výkonu i množství potu bylo znát. Vedro je asi tím důvodem proč už pár lidí na hoře zůstalo. Je více než rozumné výstup zahájit co nejdříve ráno.
























Cesta obtáčí horu poměrně velkým obloukem, ale sejít mimo se na ni snad ani nedá. Všude kolem jsou nádherné srázy i údolíčka se svítivým vápencem. Občas nějaká zakrslá borovička, keřík. Na jaře to musí být plné květeny, ale koncem léta je všechno zprahlé a to i přesto, že letos hodně pršelo.



























Pod vrcholem se vegetace změní je zde údolí porostlé starým borovicovým lesem. Chládek a porosty vřesu, malé loučky jsou zpříjemněním cesty. Právě tady žije i stádo divokých koní, které jsme, ale neviděli.



























Pod vrcholkem je ještě jedna zajímavost. Vápencový závrt s náznaky krasové výzdoby s hlubokou propastí. S trochou šikovnosti, fyzické zdatnosti a hlavně troškou lehkomyslnosti jsme se tam podívali. Chtělo by to, ale k jištění alespoň autolano. Slézání po vlhké stěně a hlavně pak návrat nahoru je adrenalinovou záležitostí. Propast uvnitř závrtu je několik desítek metrů hluboká to je, ale pro profíky s vybavením.
















































































































Na vrcholek to je odtud jen pár minut, kdyby jsme se u propasti nezdrželi a trošku víc zamakali tak by to asi šlo stihnout za dvě hodinky, ale proč. Cestou zpět jsme potkali týpka, který horu vybíhal klusem.







































Na vrcholku jsme se zapsali do knihy "návštěv", chodí sem dost turistů, žádná samota. Samotný výhled je však mnohem lepší z nižšího vrcholku. Z něho je vidět celý průliv, Orebič i Korčula. Cesta zpět trvala jen chvilku, pár fotek a jsme dole u auta. A v tom okamžiku se hora zabalila do mrakové peřiny. Měli jsme i kousek štíska.